Jak každý správný házenkář ví, Velikonoční svátky neznamenají nádivku a pletení pomlázky, ale pořádnou šichtu na největším mládežnickém turnaji v Evropě – Prague Handball Cupu.

Nejinak tomu bylo letos, a tak jsme ve čtvrtek tradičně vyrazili autobusem směr Praha, kde jsme se – také tradičně – ubytovali v tělocvičně jedné základní školy.

Na turnaj jsem se hodně těšil. Měl jsem pocit, že tahle parta skvělých holek tenhle teambuilding opravdu potřebuje. V hlavě jsem to měl nastavené tak, že na hráčky nechci nijak zvlášť tlačit – tlaku mají během sezóny v 1. lize dorostu až dost.

A musím říct, že mě až překvapila výborná atmosféra v týmu. Od prvního dne bylo vidět, že to mají holky nastavené stejně jako já a přijely si turnaj hlavně užít.

V pátek ráno turnaj odstartoval. Máca se tradičně postarala o dopravu a veškeré organizační záležitosti. Já jsem holky občas na chvíli opustil a jel podpořit tým starších žaček, u kterého se také občas trenérsky motám.

První den nám los připravil dva zápasy s obrovskou, šestihodinovou přestávkou mezi nimi. První utkání bylo naprosto ideální pro vstup do turnaje. Hráli jsme proti jednoznačně nejslabšímu týmu ve skupině – belgickému Apollon Spurs. Tým působil dojmem, že je složený z házenkářských nováčků. Holky se během zápasu i dost nasmály a vyhrály pohodlně 22:5.

Po obědě dostaly děvčata rozchod – bohužel v dost deštivém počasí – a hodinu před druhým zápasem jsme se znovu sešli na přípravu. Soupeřem nám byl slovenský ŠŠK Prešov. I tenhle zápas jsme zvládli v klidu a vyhráli 19:10, ale kvalita soupeře byla už úplně jinde než v prvním klání. Utkání bylo pohledné a holky krásně naladilo na další pokračování turnaje.

Byl to parádní den. V dlouhé pauze jsem si po delší době mohl v klidu popovídat s rodiči, kteří dorazili v hojném počtu holky podpořit – za to jim patří obrovský dík.

Po klidné noci jsme v sobotu vyrazili do další haly, kde nás dopoledne čekal nejtěžší zápas skupiny – proti dánskému týmu Helsinge Håndbold. V pátek jsme je viděli dvakrát hrát a byl to fakt zážitek. Jejich hra byla vyspělá, s velkým tlakem krajních spojek a křižným pohybem od rozehrávky – připomínala spíš dospělou házenou.

Byl jsem zvědavý, jak se s tím holky popasují. Chtěl jsem zkusit vytáhnout obranu, abychom křižné pohyby eliminovali už v základu. Nutno dodat, že Dánky měly i výraznou fyzickou převahu.

Z tohoto zápasu se stal náš jednoznačný main event celého turnaje. V nádherné atmosféře – dorazila spousta rodičů i fanoušků DHC (moc děkujeme!) – jsme odehráli naprosto skvělý zápas. Holky si chtěly dokázat, že i přes věkovou výhodu soupeřek je dokážou porazit. Zápas byl tvrdý, rychlý, bojovný. Holky plnily pokyny perfektně. Většinu času jsme vedli, ale soupeřky byly kvalitní a tři a půl minuty před koncem vedly o tři branky. Vypadalo to rozhodnutě.

V tu chvíli jsme zariskovali. Obranu jsme vytáhli prakticky na tři osobky nebo hodně agresivní 3–3. Holky i po téhle šichtě odvedly neskutečnou práci a čtyřmi góly za tři a půl minuty jsme zápas otočili na 17:16. V ten moment jsem měl pocit, jako bychom právě vyhráli finále. Tenhle okamžik – radost po vyrovnávací brance Tury a rozhodujícím gólu Ádi – je pro mě něco, na co do smrti nezapomenu.

Atmosféra byla neskutečná – v hledišti i na lavičce. Holky tím zápasem doslova žily. A co víc – soupeřkám se vyrovnaly nejen kvalitou, ale i tvrdostí. V tu chvíli se podle mě proměnil celý náš pohled na turnaj. Z teambuildingu se stala touha na turnaji opravdu něco dokázat.

Další zápas, už za mnohem lepšího počasí, jsme sehráli proti týmu z Drážďan. Po velmi dobrém výkonu jsme vyhráli 19:8. Večer nás čekal poslední sobotní zápas – proti TJ Tatran Bohunice. Byl to náš první a zároveň poslední duel proti českému týmu.

Zápas se nám moc nepovedl. Holky byly emočně vyčerpané z dopolední bitvy a nemohly se do toho dostat. Tým Bohunic měl velkou motivaci a hrál s nadšením a bojovností. Vyhráli jsme 15:12, ale spíš díky zkušenostem než výkonu. Bohunice by si za výkon klidně bod zasloužily.

Tím jsme ukončili základní skupinu – bez ztráty kytičky – a díky rodičům, kteří pomohli s odvozem, jsme se dostali zpět na školu.

Neděle – jde do tuhého. Kdo prohraje, jede domů.

Prvním soupeřem ve vyřazovací fázi byl maďarský tým Vasas SC. Jejich výsledky ve skupině (3. místo) nebyly nijak oslnivé, a tak jsem si myslel, že je přejedeme. Mýlil jsem se. Byly fyzicky velmi silné. Zápas byl tvrdý, vyrovnaný, a po celou dobu bojovný. Skončil 13:13 a musel rozhodnout trhákový rozstřel.

Předem jsme se o této možnosti bavili a měli jsme připravené střelkyně. Nevěděl jsem, kdo má jít první, ani kdo by měl jít do brány. Tak jsem hrdinsky řekl holkám, že je to na nich. A udělal jsem nejlíp, jak jsem mohl.

Lůca si vzala papír, holky se rychle domluvily, kdo kdy půjde, a gólmanky se v klidu dohodly, že do brány půjde Hanka. Výsledkem bylo 5 nádherných pasů do ruky, 4 proměněné trháky a rozhodující gól od Lízy. Skvělý moment. Holky to zvládly s přehledem. Posunuli jsme se mezi 16 nejlepších týmů.

Osmifinále proti litevskému Panevéžys bylo znovu těsné. Zápas skvěle odstartovala Lůca pěti góly v řadě, v klíčové chvíli zazářila Roza. Maru, Vendy a Líza taky odehrály výborný zápas. Vyhráli jsme 20:18 a byli jednu výhru od bojů o medaile.

Čtvrtfinále proti slovenskému MHK Bytča začalo nadějně – vedli jsme 3:1. Pak ale soupeřky zabraly a byly prostě lepší. Fyzicky i taktickou vyspělostí. V osobních soubojích jsme tahali za kratší konec. Výsledek 13:18 byl spravedlivý.

Po zápase přišlo krátké zklamání, ale skvělí rodiče holky vyvolali na děkovačku a radost z turnaje se mohla znovu rozjet naplno.

Celý turnaj byl úžasný. Náročný, ale nezapomenutelný. Nejvíc kvůli tomu, jak se holky k sobě chovaly, jak se chovaly ke mně, jaká byla atmosféra. Bez hádek, bez problémů. Všude byly včas, byly slušné, zodpovědné. Bylo skvělé, že jsme zůstávali na místě a trávili spolu čas.

Na jednotlivé výkony se tentokrát nebudu rozepisovat. Většina z vás na turnaji byla a viděla sama, jak skvěle holky hrály. Nechci vyzdvihovat jednu nad druhou – byly jsme opravdu tým. A i když to zní jako klišé – tady to platí na sto procent.

Příští rok se na Prague Handball Cup zase moc těšíme. A budeme chtít naše umístění (5.–8. místo z 81 týmů!) ještě vylepšit.